– 273, 15 °C

Nepatrně zrychlila krok, ačkoliv uzoučké šaty, skrývající se hned pod dlouhým kabátem, jí příliš volnosti v pohybu nedávaly. Každý další výdech skýtal pohled na kouř linoucí se od jejích úst, chvilkami natolik viditelný, až měla téměř chuť se ho dotknout. Tahle malá soukromá manifestace fyzikálních zákonů, kdy se pára, prostřednictvím kondenzace, snaží ukázat svoji opravdovost, ji nikdy nepřestane fascinovat. Její zkřehlé prsty a lehce omrzlý nos byli jen dalšími z mnoha důkazů, že zima se opět pomalu hlásí ke slovu.

Musela se sama sobě smát, když si uvědomila, jakým způsobem často nahlíží na všechny ty obyčejné věci a jevy v životě, nad kterými by se dřív ani neobtěžovala zamýšlet. Když se člověk zastaví a začne se zajímat, jak co funguje, zodpovězení jedné otázky ho dovede k položení několika dalších a rozpoutá se nekonečný řetězec ukájení zvídavosti, něco jako televizní rodinná soutěž nesoucí název „A proč?“.

V tomhle vždy spatřovala výhodu soužití s člověkem znalým nejen přírodních zákonů. Neustále se od něj měla čemu učit. Říkala si, že kdyby měl někdy mít děti, budou chytré po něm. Nezbedné a také bezedné studnice zvídavosti, což ale pro druhého Stephena Hawkinga, nebude, ani v nejmenším, důvod ke znepokojení. Spíše naopak.

Byl to ale také vztah s člověkem, který znal odpovědi na všechny otázky, které by raději nechala nezodpovězené. Kolikrát ještě dřív, než je stihla položit vůbec sama sobě, on už na ně odpovídal nahlas, s naprostou samozřejmostí. Vlezl jí do hlavy, někdy ji skoro až pohoršovalo, že nemá žádný ostych, prostě si, jakoby nic, vyhmátne zrovna probíhající myšlenku, a než by stihla říct jediné slovo na protest, už je zase venku i s rozhřešením.

Děsivá schopnost. Zároveň ale jeden z důvodů, proč ho tolik milovala. Byli jako jedna mysl žijící ve dvou tělech. Byli si tolik podobní, nejen v těch hezkých věcech, ale i v těch vlastnostech, které by si i Jackyl a Hyde báli přiznat, stejně jako oni. Když tolik miluje jeho, miluje vlastně tolik i sama sebe?

Na tohle by jí odpověď asi dát nedokázal. O lásce totiž mluvit neuměli. Tolik nevyslovených citů a pocitů, tužeb a křivd. Varování z jejich minulých životů, jako nezhojená zranění válečných veteránů, co jen chtějí dožít a o lásku nemuset už nikdy bojovat. Otazníky společné budoucnosti se mezi nimi bez povšimnutí vznášely a kdyby kdokoliv z nich měl tu moc, byly by lapeny a jednou provždy uzavřeny do truhlice věčného mlčení. Možná to byl strach z prožití něčeho natolik hezkého, kde vás odloučení může stát život prostřednictvím vykrvácení všech citů, co vám ještě zůstaly. A pak už by nezůstalo vůbec nic. Jen studené ruce, prázdné pohledy, bezobsažné myšlenky.

Jako prevenci této emoční smrti, si dobrovolně, bez vyslovení pravidel, rozhodli nedávat si žádné sliby. Neplánovat, nehodnotit, neočekávat. Místo prázdných frází, trapných klišé a slov bez skutečného významu, lásku prožívali jako tady a teď. Dva, co se bojí uvěřit, dva, co doufají v imunitu vůči zklamání.

Byla to jejich soukromá big love theory. Stejně jako velký třesk, i jejich velká láska se vynořila nečekaně, v bezčasí a bezprostoří, obdařená jedním časovým a několika prostorovými rozměry. Pro ostatní s představami o lásce v obvyklých podobách, byl jejich příběh jedním velkým paradoxem. Pro ni ale byl celým jejím Vesmírem, kde největší noční můrou byl den, kdy skončí pohyb tepelných částic v podobě jejich citů a celý jejich paradox dosáhne -273, 15 °C; momentu, kdy se jejich láska bude rovnat absolutní nule.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s