Mapa z beznaděje

Otevřela dokořán to velké okno, ze kterého tak často vídala východ i západ slunce. Ze kterého se tak ráda vykláněla, aby pozorovala ten ruch dole na ulici, neúnavné pouliční zpěváky a cinkající tramvaje. Představovala si všechny ty příběhy všech těch lidí, kteří tou ulicí denně projdou. Kolik jich asi může být, kam tolik spěchají, kdo je čeká, co je trápí.

Tímhle dvouminutovým vytržením z pracovního nasazení dokázala chvíli čelit tomu hroznému tlaku, který poslední dobou cítila uvnitř celého těla. Jako by ji její práce pomalu pohlcovala zevnitř, zabírala čím dál větší kus jejího já, jejího těla i duše. Jako by jí tohle otevření okna pomáhalo chytit druhý dech a nabrat sílu na dokončení všech pracovních povinností.

Po tváři ji hladilo slunce svými jemnými jarními paprsky, chvíli se ve vzpomínkách přenesla až do dětství, kdy byla na prázdninách u babičky a všichni společně vyrazili do slunečnicového pole. Ten neskutečně krásný pocit volnosti a souznění s přírodou ji nevědomky vyčaroval úsměv na tváři. Na chvíli si ho tam dokázala ponechat. Alespoň do doby, než tohle okno svobody zase zavřela a ponořila se zpět do hledání řešení pro všechny své páry, které k nim do práce přicházely s nadějí na šťastnou rodinu.

Někdy jí připadalo, že celý její život je o zachraňování druhých. A přitom by sama potřebovala zachránit, ale říct si o to nedokázala. Z neznámých důvodů svá trápení a potřeby neustále odsouvala daleko za potřeby a trápení ostatních. Jakoby si záměrně vyhledávala situace, osoby a chvíle, kdy někdo, či něco potřebuje být zachráněno, uchlácholeno, povzbuzeno, znovuzrozeno. Tenhle pocit, kdy někomu dokáže pomoct, kdy někoho může vyslechnout, kdy někomu může poradit, nebo ukázat cestu, byl pro ni jako droga. Milovala ten pocit a vědomí, že druzí lidé v ní vidí člověka obětavého, i přes krutý fakt, že toho dokázali často zneužívat.

Ve druhých chtěla vidět jen dobro a snažila se, aby ho viděli i oni. V životě se jí děly takové situace, kdy přestala věřit na náhody. Jako by jí schválně někdo stavěl do cesty zbloudilé duše zoufale toužící po záchraně. Měla pocit, že za svůj život zažila už tolik zvláštních příběhů, jako jiný člověk neprožije ani za sto let. A ve všech těch příbězích dokázala vidět smysl. Smysl pomoci a života, který žijeme pro druhé. Jakoby žít jen svůj vlastní život bylo málo.

Ale možná jen tak dokázala mít pocit, že ten život stojí za to žít. A třeba jednou někdo všechny ty její příběhy sepíše a bude je druhým vyprávět. Jako příběh o ženě, která se ochraňováním druhých snažila marně zachránit sebe samu.

Příběh o ženě, která dávala naději. A o lidech, kteří ji u ní hledali.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s