Na tričku uzlík

Byl jeden z těch zimních večerů, kdy mráz na skleněných plochách znova dokazoval, jak talentovaným malířem dokáže být. Seděli u zázvorového čaje a ona věděla, že jejich čas je omezený, ale měla tolik na srdci, co si přala mu říct, i když se znali jen pár týdnů.

Vniknul do jejího světa naprosto bez varování, byl jako povodeň emocí, co vás pohltí a unáší, a vy jen přihlížíte a přemýšlíte, jak se to všechno vůbec stalo. Přisel, aby ji přiměl klást si nekonečně otázek, dělat a prožívat šílené a krásné věci, aby změnil její realitu. Aby se její život už navždy dělil na před ním a po něm.

S nadšením mu povídala o dalším ze svých plánů. Trpělivě jí naslouchal a z výrazu mu četla jeho lásku k ní. Pohladil ji na tváři a ona si uvědomila, jak euforicky a rychle své myšlenky transformuje v slova, že jim sama občas přestává rozumět. Zastyděla se, ale v jeho očích se zrcadlilo pochopení.

Ani jeden nebyli jednoduchá povaha a oba to dobře věděli. Jak o sobě samých, tak navzájem o tom druhém. Ale dokázali v sobě najít, odkrýt a dotknout se něčeho vzácného. Něco, co vám nedá spát, z čeho vás mrazí, co se bojíte ztratit, ale děsíte se zároveň i toho, že jste to nalezli. Jste dva jednorožci ve stádu raněných koní, se spoustou temných stran a zároveň připraveni vydat ze sebe to nejlepší, s nadějí, že je to právě on, kdo ve vás konečně uvidí všechno to, co ostatní před ním zatím úspěšně přehlíželi. Až jste málem sami uvěřili, že to ve vás není.

Zažili toho na ten krátký čas hodně. Učili se jeden od druhého novým věcem a zažívali chvíle, které by si ještě na začátku té krásné zimy neuměli představit. Ale ona byla šťastná. Naplněná vděčností i přes bolestivé uvědomění si toho, že scénář příštích dní není v její režii. Učila se žít přítomností, odprostěná od obav o budoucnost. Bylo to jejich tady a teď.

A tak, když chodívala spát, myslela na to, co jí jednou řekl. Dělala si na tričku uzlík, aby ji hezky držel na zádech a ona se nemohla převalovat. Aby když zavřela oči, se ho zlehka mohla držet a věděla, že jsou v něm zamotaná všechna ta písmenka předešlých dní a každé z nich může pohladit a hledat do kterého slova patří. A ty slova pak skládat zpátky do vět a hledat v nich všechno, co se nedá napsat, ale bylo tam.

Už dávno však věděla, že láska je slovo o tisících podob.

 

 

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s