Řekni, co vidíš

Prošla kolem skleněné výlohy jako každé ráno cestou do práce, dnes to ale bylo jiné. Odraz ve výloze se jí nekřivil pochybami o sobě samé, zvládla se na sebe dokonce vnitřně usmát.

Všechny ty vztahy v jejím životě. Ke všem mužům, či ženám, kteří pro ni hodně znamenali. Všechny minulé zkušenosti, zklamání, šťastné začátky a smutné konce, to vše v ní zanechalo krásné vzpomínky, i hluboké rány. Každý jeden člověk, kterého v životě potkala, byl jejím zrcadlem. Naučil ji něco o světě,  něco o ní samotné.

Usměvavá holka. Taková, kterou přece musí mít každý rád. Je pracovitá, obětavá, milá, v kolektivu oblíbená. Ta má ale štěstí. Ale vidí ho i ona? Je ona vůbec vnitřně šťastná?

„Jsi už úplně paranoidní!“, vykřikl na ni se vší vážností. Sevřelo se jí srdce a věděla, že tohle je konec. Už to není ten muž, který ji miloval. Už to není ten muž, který jí sliboval lásku na celý život. Něco ho změnilo. Začal se k ní chovat, jako by už nic neznamenala. Jako by ty společné roky už nic neznamenaly. A co když to tak skutečně je?

Nechápala, že jeho slova jen odrážela jeho nitro. Brala si je osobně a přijala je za své, uvěřila všem těm nehezkým věcem, které jí říkal. A tehdy se přestala mít ráda, protože proč by se měla mít ráda, když ani on ji neměl rád?

Potřebovala najít někoho, kdo ji vezme pod svá ochranná křídla, kdo jí ukáže, jak krásná je její duše, a nechá zhojit zlomené srdce. Potřebovala se zbavit všeho, co ji v nelásce k sobě udržovalo a začít dělat něco, co její lásku k sobě podpoří. Bylo na čase přestat se hodnotit podle kritérií, která nastavil někdo jiný, pravidel, za jejichž porušení přicházely výčitky a pocity selhání. Jako začarovaný kruh. Snaha a selhání, výčitky, trest… A celé tohle marné snažení ve znamení nenávisti k sobě, jako vždy korunováno bezpočtem slz.

Možná, kdyby ji někdo už dávno řekl, že je dokonalá přesně taková, jaká je, začala by tomu také věřit. Její duše by se uzdravila a zdravé tělo by už následovalo, jde to totiž ruku v ruce. Jednoduchá rovnice: „co vyzařuješ, to přitahuješ“. Když vám někdo pořád dokola bude říkat, že nejste dost dobří, dost možná tomu nakonec uvěříte. Když ale vy budete svému okolí říkat, že jste dost dobří přesně takoví, jací jste, začne tomu věřit to vaše okolí a pochybovat nebudete ani vy.

Krásný byl ten den, kdy se z holky, co svůj odraz ve výloze nenáviděla, proměnila v holku, která ten obraz respektovala. Tady začala její cesta za láskou k sobě samé. Už jí nezáleželo na tom, co si myslí „oni“, už nechtěla být dokonalá pro žádného muže na světě. Chtěla prostě být šťastná ve svém těle a mít se ráda. Mezi dny, kdy se její pohled na sebe sama diametrálně proměnil, neuběhlo ani 24 hodin. Ale v její hlavě nastal převrat, k jehož začátku marně hledala cestu několik let. Hledala odpovědi v temných koutech své duše, a nakonec ji našla ve svém srdci. Odpověď zní: „SEBELÁSKA“.

Náš vztah k nám samým je totiž přesně jako ten odraz ve výloze.

Tak řekni ty, co vidíš?

 

1 komentář: „Řekni, co vidíš

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s