Nekonečně velké srdce

Mám nachystané občerstvení všeho druhu, víno a nechybí ani slivovice. Pozvala jsem totiž k sobě do mého 2+1 na Kardinal Nagl Platz všechny vídeňské kolegyně jak z kanceláře, tak i sestřičky. Vlastně úplně poprvé, co se u mě sešlo tolik lidí, a také zároveň naposledy. Než se ale odstěhuju do Prahy, chci alespoň jednou uspořádat hezký pracovní večírek ve znamení české pohostinnosti.

S holkama si vyprávíme různé příhody z dětství na téma dětské absolutní důvěry rodičům. Jak krásné je, že když jsme malí, bereme skutečnost takovou, jak nám ji naši rodiče naservírují a vůbec nás nenapadne, že by to třeba mohlo být i jinak. Nejlepší historku měla bezesporu Dani…

Když byla malá, jela s rodiči autem na výlet. Cesta trvala ale už příliš dlouho a jí se hrozně chtělo na malou. Když si stěžovala rodičům, řekli jí, ať to ještě vydrží, že se přece nic neděje, protože holčičky mají nekonečně velký močový měchýř. Dani se uklidnila a poslušně vše vydržela až do další zastávky někde na sjezdu z dálnice. O spoustu let později, když jí bylo asi 17 let, byla s přáteli u táboráku a jedna z jejích kamarádek pronesla právě něco ve smyslu, že potřebuje na malou. Načež ji Dani, jako správná kamarádka, chtěla utěšit, že se přece nic neděje, protože holky mají tu výhodu nekonečně velkého měchýře. Celé osazenstvo samozřejmě propuklo v smích, a Dani se záhy, po asi 11 letech, dozvěděla, že tahle údajná anatomická výhoda se tak úplně nezakládá na pravdě.

Z čehož mně osobně vyplývá hned dvojí ponaučení. Zaprvé dávat si před dětmi pozor na to, co jim říkáme a také to, že člověk dokáže ledaco, hlavně když tomu věří. Častokrát jsem si na tuhle historku vzpomněla a nepřestává mě bavit ani spoustu let poté, kdy jsem ji slyšela poprvé. A vlastně v ní vidím i určitou analogii v tom, jak mě mí rodiče učili přistupovat ke světu. Ke druhým lidem, k přírodě, ale i věcem.

Že nic není samozřejmé a všeho a všech je potřeba si vážit. Jak jsem byla vedena k tomu, že si lidé mají vzájemně pomáhat, tolerovat se, odpouštět si, mít se rádi a tu lásku si dávat najevo. A je to vlastně to nejkrásnější, co mě mohli naučit. Protože když vidíte smysl v tom, dávat a pomáhat druhým a nic nechtít zpět, dostanete zpět mnohonásobně více.

Některým lidem to může připadat zvláštní, ale jsem typ člověka, který se skutečně zajímá. Který ve větě „Jak se máš?“ ukrývá skutečný zájem o druhé, nejen prázdnou frázi. Který chce být druhým nablízku, když potřebují vyslechnout. Který miluje svoji rodinu a přátele a blízké, až to někomu může připadat příliš. Ale život funguje na principu, „co vyzařuješ, to přitahuješ“ a „co dáš druhým, dostaneš zpět“. Tak proč nevyzařovat to dobré a nerozdávat druhým lásku?

Protože pokud oči jsou okno do duše, pak úsměv a laskavost jsou jako pozvánkou do vašeho srdce. A já díky mým rodičům věřím, že moje srdce je nekonečně velké.

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s