Štěstí není instantní

Dnes obědváme u menšího stolu na chodbě mezi jídelnou, která je v rekonstrukci, a vchodem do druhé části kliniky. Pomalu už se dívám na hodiny, abych stihla vlak z Vídně, ale pořád mi leží v hlavě ty letáčky, které jsem dnes dávala do čekárny. Výjimečně jsme dnes mohly odejít na oběd ve třech, to se nestává příliš často. ,,Takovou knihu bych si moc přála mít i u nás v Česku.“, říkám holkám, ,,asi ji jednou napíšu a vydám i u nás.“ Koukají na mě s vykulenýma očima a z jejich výrazu čtu něco o bláznovství a naivitě. Než ale odejdu domů, vezmu si jeden z těch letáčků do kapsy, abych se později mohla podívat na to, jak taková kniha vlastně vůbec vypadá. O tom, jak ji napsat, vydat, nebo snad prodat, nemám samozřejmě ani nejmenší tušení.

Na tenhle moment si ve svém životě vzpomenu ještě mnohokrát. Byl to moment, kdy se mi v hlavě zrodil nápad s vlastní knihou, který se pak přeměnil v sen a sen ve skutečnost. Nebylo to ale hned. Celý proces snění, plánování, vzestupů a pádů, až ke konečné realizaci, trval něco kolem tří let. A každá část tohoto procesu měla své místo, svůj smysl a opodstatnění. Žádnou z nich nešlo vynechat, přeskočit, nebo přesunout. Nebylo žádné kouzelné zaříkadlo, které by mi tento můj sen splnilo na počkání. Vše to byl jeden velký test. Test odvahy, vytrvalosti a odhodlání.

A tak je to v životě se vším. Ať už si přejeme cokoliv, nakonec zjistíme, že důležitý není ten samotný cíl, ale naše cesta. A to, co se na té cestě naučíme, koho tam potkáme, co nám vezme a dá, co komu dokážeme dát my, za co nakonec budeme děkovat, čeho litovat… Život je totiž neustálý proces poznání a růstu. Chceme být šťastnější, vzdělanější, mít větší praxi, umět rychleji běhat, lépe vařit, víc vydělávat. A nejkrásnější na tom je, že to všechno je možné. Jediné hranice, které v našem životě jsou, jsou totiž ty, které si vytváříme my sami. Protože pokud něco opravdu chceme, tu cestičku si nakonec zvládneme vyšlapat.

V den svých bakalářských státnic jsem byla hrozně nervózní. Nešlo totiž jen o mě, šlo o slib. Kdysi jsem, těšně před koncem, vzdala studium na MU v Brně, protože jsem tomu studiu nevěřila, nevěřila jsem tehdy ani v sebe a smysl celého toho snažení. Při podání přihlášky do Zlína pak taťka trochu tlumil moji radost slovy: ,,Tak snad tuhle školu už doděláš. Ale než to bude, to už budu dědeček o holi.“

Nebyl. Toho dne se totiž nedožil. A já dala tehdy jemu a hlavně sama sobě slib, že ho už víckrát nezklamu, že tohle už prostě dotáhnu do konce.

Vytáhla jsem si otázku číslo 3 a pocítila velkou úlevu, ,,Americká reklama, bingo!“, běželo mi hlavou a soustředila jsem se plně už jen na svoje téma a co všechno k němu chci říct.

Šlo to vlastně docela dobře, než přišla jen tak mimoděk otázka na rok objevení Ameriky. A já byla najednou úplně ztracená a nemohla si ani vzpomenout, jak se jmenuju, natož kdy Kolumbus učinil tento svůj legendární objev. Profesor Horňák viděl můj zoufalý výraz a jen s úsměvem pronesl: ,,Ale no tak, kolegyně, Vy víte, kdy se narodil Barnum, a nevíte, kdy byla objevena Amerika?“.

Druhou otázku i obhajobu bakalářky jsem naštěstí zvládla bez většího zaváhání a první titul v mém životě tak byl „v kapse“. Nikdy nezapomenu na slova ředitelky naší fakulty, která mi třásla rukou a říká mi: ,,Gratuluju, Deni, jste strašně šikovná ženská.“ A já tomu tehdy uvěřila. Splnila jsem slib a dokázala jsem něco, v co jsem před pár lety ani nedoufala. A když něčemu začnete věřit, začnou se dít věci. Třeba, že se pak přihlásíte na další studium, najdete si lepší práci, vydáte knihu… Protože věříte sobě, a v sebe. Ale nic není hned. Za vším je skrytý nějaký proces, který nám má pomoci růst a rozvíjet se, učit se a objevovat.

Letos je krásně teplý podzim, příjemná teplota v kombinaci s jasným nebem a paprsky slunce, které se mi opírají do zad, zatímco jdu kolem Náplavky ze Smíchova domů, dodávají člověku energii a sílu. Mám ráda tyhle dny, kdy mám čas jít domů pěšky, kdy můžu po celém dni vypnout a na nic nemyslet. Poslední měsíce byly těžké, a ačkoliv se vše začíná zase vracet do normálního tempa, pořád cítím jakýsi vnitřní neklid, a na otázku, zda jsem šťastná, bych asi hledala odpověď s lehkým zaváháním.

Ale stejně jako tehdy u stolu v jídelně jsem se rozhodla, že napíšu knihu, rozhodla jsem se dnes, že budu šťastná. A i teď to bude proces, který mě bude stát mnoho úsilí a kompromisů. Ale důležité je, se rozhodnout, cesta už bude následovat. A i kdyby to mělo trvat deset let… hlavní je chtít. Ono totiž, ani štěstí není instantní.

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s